MY WAY

66. ZOO

7. july 2011 at 10:48 | Infantility*
Tak se zase po delší době ozývám abych vám sdělila svoje zážitky.

Víkendové byly celkem veškeré žádné, ale v úterý se jelo do ZOO. Měli jsme to naplánováno už několik dnů dopředu. Jeli jsme na jízdenku z Lidlu (ano, z Lidlu za dvěstě), která nám paltila celý den na všechny vlaky po celé ČR. Ono se to normálně vlakem nevyplatí, zvlášt kdybyste si měli třeba ještě kupovat místenky min. za 70 kaček, přidejte k tomu cestu z Moravy do Prahy a zpět, a máte výplatu v prdeli. Né vážně, ono celkově cestování vlakem je drahý, pokud nejedete třeba IDS, speciálníma jízdenkama, o víkendu, skupinově nebo prostě nějak zlevněně.

A tak jsme se teda vypravili. Nutno podotknout, že jsem tu noc vůbec nespala, takže celkově jsem byla nějakých 38 hodin beze spánku, ale zvládnout se dá všechno, že? Vstala jsem o půl čtvrté, abych se připravila a hlavně aby se mě Pražáci nelekli (lekli se stejně, ale co), o půl paté jel vlak. Ten vlak jel přes všechny díry světa a v každé díře zastavoval. Prý je to jediný vlak za den, který to takhle bere zastávku od zastávky.

63. HERE WE GO

22. june 2011 at 12:44 | Infantility*
Dobré ráno Kuřátka,
ano, moje rána se nějak podivně posouvají na dvanáctou hodinu. Je to přesně čas a oběd, odpoledne si něco počtu, kouknu na film, nebo jdu do spořitelny, školy, na úřad, něco koupit, někoho někam odvézt (a přitom někoho srazit, heh), pak se navečeřet, podívat na zprávy, vyčůrat, pomodlit a spát.


Minulou středu jsem jela do O na předposlední přijímačky. Jejich TSP byly podivné, prostě Sportka. Vím, Sazka je v prčicích, ale to neznamená, že nemůžu tipovat :).Tak jsem každou druhou (spíš první) otázku tipovala. Jo, když prostě někdo neví, co řekl Nietzsche, Freud, kde je pohřben Patočka (kdo že je to Patočka?) nebo se mu prostě zdá ta otázka tak lehká, že je určitě blbě (opak ke krásný je ošklivý, ne?), tak to je pak těžký.. Každopádně jsem stihla den, kdy nebyla stávka. Na tu mě upozorňvaly všemožné cedule. O je krásná, má krásné historické centrum, orloj, Sloup, želvu a je tam hrozně moc ťamanů, kteří ale vůbec nic nemají. Ve čtvrtek jsem tak trochu vstřebávala dojmy a byla r¨áda, že mi vlastně v O o nic nešlo, jelikož jsem už přijatá do B, a do O jsem jela více méně ze zajímavosti, abych si to zkusila, když už jsem zaplatila nemalé peníze za přihlášku,.. a dostala tužku :)

Páteční večer byl za poslední dobu jeden z nejlepších večerů vůbec. Teda spíš bych řekla sobotní ráno nebo hluboká noc? S E* jsme si povídaly snad 3 hodiny venku, byla pak docela zima a měly jsme hlad, ještě že je políž benzinka, kde mají snad všechno. O půlnoci jsme tam potkaly kluky na bruslích (všimněte si, půlnoc, a oni jedou na brslích se najíst na benzinku) a já si pak koupila něco jako hotdog (paradox, na to, že nemám ráda maso, ale prostě když je hlad, tak je hlad a větší paradox je, že jsem apk měla ještě větší hlad). Byla zima a chtěly jsme něco na zahřátí, u neustálýho drbání a rozřazování spolužáků do skupin (jako že jedna skupina měla název Debil a byl v ní jen jeden člověk, úspěch, ne? :D) jsme se dověděla spoustu věcí, občas by bylo lepší mlčet a zústat dál v iluzích :D. Mmj jsem se dověděla, že náš maturiťák má své oběti (kdoví co spolu mja = fakt že maj). Daly jsme si Třešňového Jelzu - znáte můj odpor ke všemožnám likérům a barevnému pití?, protože mi to všechno připadá jak mlíko a puding( na jídlo se blé neříká, ale na pití může), takže ta červená a krvavá barva mě trošku děsila, ale bylo to dobrá, já měla všechny možný, J, ale třešeň ještě ne..

Domů jsme zase přišla za světla, což má bezesporu jednu výhodu. Nebojíte se a potkáváte lidi, co jdou do práce. Boty mokré od rosy a cvrdlikání ptáků, při kterých nejde usnout. Ale užila jsme si to jak dlouho ne, doufám, že tento pátek se nás sejde víc než 6 a uděláme si slučák, popřípadě druhý maturiťák (a v mém případě asi 5. :D). Je fajn zjistit, že holka, se kterou jste se nebavili jen prostě protože se zdálo, že swi nemáte co říct a se kterou si sednete na poslední rok a se kterou sdílíte pátky je vaše kamárádky a už vám ani nezbude čas myslet na to, jak si Lily* ničí život odříznutím se :). Že je na světě pár lidí, kteří vám budou chybět, tedy opravdu chybět.

V pondělí se předávalo vysvědčení. Bylo mi smutno, všechna ta dojemná slova, lazená do vtipu. Třídní vůbec nemohla mluvit, řekla nám ve třídě dvě věty a pak pár statistik. Svůj projev nechala, stejnějako třídnů béčka, číst řediteli. Smátné a zároveň veselé, něco končí a něco začíná. Annie* zahrála Amelii, holky zazpívaly. Moje skore je 2 2 1 1 1. Ani jsem nečekala vyznamenání a bylo to příjemné překvapení. Všechno to má svá pozitiva. Na sociální síti vám mizí přátelé, noví přibívají, některé jste už 4 roky neviděli, s některými jste se viděli každý školní den, jiné už nikdy neuvidíte.

Včera jsem jela na poslední oborový test z Aj s Kitty*(netřeba dodávat, že její bratr má krásný auto a že jsem zase tipovala, oni nám to totiž dali v angličtině, hajzlíci :D), tak jela pak domů a já čekala u Fontány na Baretku. Domlouvaly jsme se, že půjdeme na Lidice, ona měla vstupenku zadarmo a já zas velký kulový, jelikož náš ředitel má kecy, ale zadarmo nám nic nedá :). Hezky jsme se najedly, popovídaly, pozmrzlinovaly a pak do kina. K filmu nechci nic dodávat. Konečně český film, který za něco stojí. Vadila mi jen všudypřítomná dojemná hudba, u které mně mrazilo. Ono ani nejde o to, co jsme viděly, ale o to pozadí, co všechno bylo za tím.

"A občas je prostě lepší věci nechat plavat, neřešit a žít,
bez ohledů na druhé, s ohledem na egoistické druhé Já."

Infantility*

60. BE ADDICTED TO

10. june 2011 at 17:59 | Her alter ego*
Je takovej divnej.
Krásnej ale prázdnej.
Ničím zajímavej.
Prostě posranej.
Bezduchej a přiblíženej.
Bojácnej až vražednej.
Vždycky přidruženej.
Zkrátka asi takovej.
Pocit.

..aneb pohádka začíná

Dnes jsme si uvědomila, jak moc jsem byla závislá na škole, na spolužácích, na tom čase. Od osmi do tří, pořád, každej den, žádnej oddych, volno. O prázdninách jsme si jen snila, dělala si je, když jsem byla "nemocná". Pořád mě to štvalo, že někam MUSÍM. Že je to moje povinnost. Žádný úlevy nebyly.

Flákala jsem to strašně. Hlavně ke konci, jiní se učili, já si četla, dívala se, smála se jim, poslouchala písničky, malovala si do sešitů, mluvila a přitom nevnímala. Měla bych jít ke zpovědi, chá, to tak... Když jsem viděla všechny ty tváře, jak to hrotí, jak se prtají, snaží se nasypat si Bibli do hlavy a převaprávět ji. Občas jsem se cítila provinile, občas jsem litovala je, litovala sebe, že jsem tak blbá, že se neučím. Ale až teď jsem si uvědomila, že oni si tím ubrali kus života a dopadli třeba ještě hůř než já, to šrocení jim vlezlo do hlavy a odpočítávali dny do první ústní, jako kdyby to byl svátek, nějaká čest, nějaká zkouška dospělosti.

Větší strach jsem měla před závěrečkama z autoškoly, protože to bylo prostě o náhodě, chcalo jak z konve a já neuměla pustit stěrače, jela jsem pomalu, abych někoho nenahodila, nedokázala se rozjet z ruční brzdy do kopce a byla mrtvá strachy abych někoho nezabila. Málem jsem nezastavila paní na přechodě a špatně zaparkovala, couvala jinam a parkovat neumím doteď.

57. EMOTION CAN DISAPPEAR LIKE LITTLE BULLET LOST IN MY THOUGHT´S GROUND

29. may 2011 at 14:55 | Her alter ego*
Ahoj Charlie,

už ti zase píšu, protože jedinej ty mě posloucháš a netlučeš hlavou do zdi :). Minulý týden přinesl euforii v podobě ústní maturity, pomalé loušení s kamarády, plánování (s nimi) letní dovolené u vody a tlachání o našem budoucím studentském životě. A protože jsem doma skoro pořád, tak mi přišlo vhod, když chtěl bratr, abych s ním šla na výlet. Vyhráli se třídou výlet "někam do nějaké vesnice" a bylo to strašně fajn. /P.S. Fotky jsou z mobilu, takže ne moc kvalitní/

52. INCEPTION

6. february 2011 at 14:17 | Her alter ego*

Nemohu uvěřit, že jsem sama doma. Chtěla bych to nějak smysluplně využít, ale nic mne nenapadá. Family se spakovala a vydala se bruslit, asi. Vlastně je mi to jedno, hlavně, že tu nikdo není. Ten pocit být sama déle jak hodinu jsem nezažila už pekelně dlouho.

Minulý týden byla prostě fraška. Totálně. V pondělí jsme dostali ten cár papíru svědčící o naši, prej, inteligenci. Celý půlrok jsem se neučila a dokonce si toho někdo i všiml. Flákala jsem se, ležela, spala, chodila se bavit, pila a jedla a jen proto, že jsme se nechtěla učit. Byla jsem smířená s čímkoliv, ale tohle jsem opravdu nečekala. Nečekala jsem, že v posledním týdnu si vylepším asi 5 známek a musela jsem se smát, když jsem ten papír dostala.

Zhruba od začátku ledna jsem máti smiřovala s faktem, že budu mít čtvereček z matematiky. A jí to bylo jedno. Nesnáším to. Rodičovstvo mě nikdy nebilo za snámky, nenadávali, nesnažili se mě donutit se učit. A mě to štvalo. Ostatní deti třeba nesměli ven, když dostali baňku. Začala jsem tedy techniku, že se jim nebudu snažt vnucovat mé známky. Takže matinka nevěděla, co budu mít.


V pondělí jsem se hrdě vrátila domů i s TÍM papírem (ještě týden před tím jsem řekla, že to nebude čtverka, ale jen trojka, nic to nezměnilo). A hrála jsem hru dál, třeba jsem chtěla, aby byla nějaká reakce, pochvala, rozzuření nebo cokoliv. Vždycky jsem byla za šprtku, na střední až tolik ne, ale dokázala jsem si udržet jistý standart. Takže asi proto máti byla tak klidná. Řekla jsem, že nemám povinnost jí lejstro ukazovat. Ona se urazila a řekal, že taky nemá povinnost k ničemu.

Takže jsem zase měla odejít pod most, začít si vydělávat, cokoliv, když jsem teda plnoletá a nemám povinnost. Jo, jedna hloupá věta, při které jsem se viditelně smála a bylo vidět, že ten "její" standart zase splním, změnila na týden atmosféru. Ne, nezakázala mi internet, ani kytaru, nemám přece povinost jí nic ukazovat. To, že každý měsíc mi podepisuje průkaz a tak se dovídá (má se zajímat a dovídat) o známkách průběžně, ji vůbec netankovalo.

A já? Já jsem šťastná, že jsem viděla konečně nějaký emoce. Že i když jsem se pak hádaly o všem a pořád, že jsem dosáhla svýho. Jsem si myslela. Dnes chtěla lejstro vidět znovu. Uspěla. Řekla nějakou poznámku, jako že to nemohlo být hned... A nic. Zase nic. Standart splněn. Možná byste chtěli být v mé kůži, aby vás rodiče konečně nebuzerovali za známky, ale mě to škodí. Potřebuji ultimáta, potřebuji posunout. Jinak svou zkoušku života neobhájím.  Nedonutím se, sama se nedonutím.

Týdenní šou je u konce.

Možná to bylo tím, že jsem minule přišla domů ráno a potkávala lidi jdoucí do práce. Možná byla jen mimo. A možná za to můžu já. To už je jedno. Hlavně se to trochu rozhejbalo a třeba se něco změní.

Konečně jsem si našla čas na Inception. Nemám ráda Leonarda diCapria, zbožňuji Ellen Page. A neměla jsem slov. 158 minut jsem hltala každé slovo, prolila pár slz, nechápala jsem. Potřebovala bych další 2 hodiny, znovu, vtáhnout do děje, znovu se podívat na ty architektonické skvosty, nechat se ovlivnit a snít. Skladba Time od Hanse Zimmera. Nepopsatelné.

A pak se mi zdálo, že čekám dítě a jmenuje se Albert.

Infantility*
"počátek konce"

47. SWEET LULLABY, GOOD NIGHT, MAN

4. september 2010 at 13:07 | Her alter ego*
Čé,

ačkoliv není noc ani večer, já si tak ale připadám. Venku prší, před oknem mám prádlo, je tu tma a zima. Asi bych si měla obléci ponožky a zapomenout na bosé nohy. Léto už není, skončilo nějak brzo. Ráno se probouzím a je mi zima. Nemám ještě teplé (flanelové) pyžámko a teplé ponožky, ale noční košili. Tak už se nedivím, že mi mrznou nohy i dkyž jsem zachumlaná pod peřinu.

Asi tobude i obranný reflex než jdu do školy. Asi mi tělo chce říct, že bych měla spát, tak jako dnes. Dnes jsem totiž spala přímo do oběda. Pizza byla fajn, domácí, s houbama. Já jsme už za prázdniny přehoubovaná a přeborůvkovaná.


Máme jednu novou učitelku. Na seminář z češtiny. Je fajn. Potěšila jsem jí svými 10 knížkami k maturitě. Vzhledem k tomu, že jedna holka má jen 2 a Kitty* asi ani ještě nezačla číst. Maturita je pro mě špatné, moc špané slovo. Jediná učitelka z tělocviku se o ni ješě nezmínila. První hodinu, druhou hodiny, poslední, tu a tamtu. Pořád se o tom zlém slově mluví, jako by to bylo jídlo, život, ruka, mluvení, nebo nějaké často používané. A to je teprve září. Co s tím všichni máte?

Třeba já ještě ani envím, z čeho chci maturovat. Říďa nám udělal čáru přes rozpočet, takže jako chytré děti maturujeme z 5 předmětů. A já musím honem rychle vyhrabat nějaký ředmět, nebo si ho dát dvakrát. Uvidíme, času dost, nenervi. Nic se jinak neděje. Máme problém s Chipy (a Dalem taktéž), takže se nedostaneme ven a do školy. A mě to nevadí, ven mě někdo pustí a dovnitř přece nemusím.

Škoda že prší, bylo by pěkně. Nemám ráda šero, miluju tmu, ale opravdovou tmu. Večer, když usínám, tu tmu, když svítí jen halloweenské svítící magnetky na lampičce. Ne tuhle tmu, dy je vidět, ale zárověň zakopávám o tlačítka na klávesnici a píšu blbosti. Tento půlrok je to samý referát a seminárka. Nehledě na to, že otázky nemám vůbec žádné. Já ale přece nejsem žádný pisálek. Jak to můžu zvládnout. Vždyť veškerá moje psaná tvorba jsou písičky a možná tak 2 povídky na jednu stránku a neexistujících bytostech.

Uvidíme :)
i

45. SIMPLY ME

28. august 2010 at 12:40 | Her alter ego*
Charlie,

nějak ti nepíšu, že? Psychicky a vlastně i fyzicky se připravuji na začátek školy. Už ze mě bude studentka čtvrtého ročníku a nedovedu si to všechno tak nějak představit. Snažím se využívat každé volné chvilku k: válení, koukání do blba, zabíjení komárů, hraní na moji pjetistrunku, listování novým deníčkem, nakupování bezvýznamných maličkostí za pjet korun, jezení a buzerování bratra (ne jezení bratra, ale jezení a poté buzerování bratra jako dvje rozličné činnosti prováděné odděleně).

Ve středu jsem byla za odměnu v Olomouci (ta Holomóc bez té Holomóce) na Sv. Kopečku a v ZOO. Bylo to fajn, měli jsme plně obsazené auto (s babičkou). Zase jsem seděla na sedadle smrti a snažila se nás přemístit na správné místo.

Asi před 3 roky jsme tam byli, bez babičky a jedli jsme ve fajn restauračce. Já si dala myslím pizzu a bylo to hodně blízko ZOO. A chtěli jsme to tak udělat i teď, jenže. Jenže jsem tu restauraci nenašli. Já nevím. Mám podezření, že ji zbořili, shořela, rozkradli ji spoluobčané tmavší pleti a co já vím co všechno ještě. Nikde nebyla. Přitom to blud určitě nebyl, jelikož i moje máma ji věděla přesně popsat. Takovým průjezdem se dala restaurace podejít a dojít na "pole" s houpačkama. Možná jsem blázni, nebo ji fakt rozebrali na kousíčky.


Včera jsem byla v Brně. Chtěla jsem vidět toho slibovaného Kajínka. A byla jsem spokojená. Při soustavném chroupání ořišků koupených v podchodu a nerušení zbylých 13 lidí (ano, bylo nás tam tak málo, chtěla jsem si občas lehnout :)) jsem dokonce i vnímala film :). Na české poměry, na to, že se u nás točí jen pohádky a rádoby komedie (nebo otřesné horory) to bylo příjemné. Jediná věc, co bych změnila byla délka filmu. Brala bych ještě více akčních scén nacpaných alespoň do 3 hodin a ne jen do dvou.

Tak nějak to rychle prosvištělo. Nějakých 16 let Kajínkova života jen ve 2 hodinách. Jákl odvedl dobrou věc, nevím, na kolik je co skutečností a možná se v tom rýpat ani nebudu. Po Kajínkovi jsme šly do Chajovny, já měla Litzi čaj, byla fajn, jen se musel sladit.

Krásné a deštivé odpoledne jsme zakončily předbíháním (složitý příběh a my to netušily, že předbíháme a nikdo nám nic neřekl a já se teď omluvuju těm lidem a je to už jedno :D). Měly jsme jen buď v 5 nebo o půl šesté. Jely jsme asi ve čtvrt čímsi co vypadalo jako autobus. Na dálnici byla havárka, takže jsme jen tak tak unikli domů. Ne jedna, ale tři havárky prý. Zácpy byly až k výjezdu. Kdyby před našim autobusem byla ješě 2 auta, tak už jsme z té dálnice nevyjeli. Naštěstí to dobře dopadlo a jsme naživu.

Užívejte prázdniny, neboť vše jednou skončí.
Nechci být pesimista,
jen to beru s humorem :)

i

43. NOTHING

20. august 2010 at 10:22 | Her alter ego*
Tvá volba



42. BACK WITH STARS (AND WITH 50 CENT)

16. august 2010 at 12:24 | Her alter ego*
Ty,

Inf* je zpět a chce hlásit moudra, která znamenají převrat v prostorové představivosti imaginárního kamaráda Charlieho. Byla pryč na pár dnů v Tatrách (na zádech tatru pro děti vezoucí se na korbě Tatry) a vrátila se s jinou národností.

Ne, nevdala jsem se (i když fešných chalanů tam bylo plno) abych si změnila občanství, jen jsem tak trochu opuchla. Bylo to fajn, jeden den lanovka, další koupání v Tatralandii, výšlap na Chopok, bobová dráha, velké snídaně i večeře (měla jsem se před tím zvážit, protože ono není normální snídat tuny jídla, hlavně ovoce, kdž jsem zvyklá přes prázdniny brunchovat nebo jen obědvat) a prostě pohoda.

Až na pár věcí s mámou a tátou. To si obleč, to si neoblečeš, tak nepudeš, nechoď na borůvky, sedni si dopředu, vem ten kufr, ten oběd sníš, pohni, uhni, nezapínej tu televizi, zase nejde foťák, vyměň baterky, nelez tam, jsi líná, nelehej si, nesedej si, nejez to, nepij po borůvkách, na tobogán nepůjdu, to je drahý, to se tam nevleze, posuň to, nechoď do auta, zavři okno, tady není náměstí, oni nemají náměstí?, malá tržnice, kup to leporelo, tam nejdu, to chci, nezhoď něco.

Ale to je tak vždycky, ani si nepamatuju, kdy jsem byli alespoň 5 minut všichni z ticha. Nejraději mám cesty, mp3ka v uších, západy a východy slunce, brýle na očích. Mám dobrý orientační smysl. Tedy ne nijak zvlášť, ale lepší než maminka. A jí to vadí. Protože ona se vždycky ztratí. Já, jakožto (almost)řidič se koukám po značkách, po semaforech at ak. A jeden semafor jsme přehlídla  atak jsem si ho v Martině nebo Žilině(už neívm město) pamatovala. když jsme jeli na zpátek, maminka usoudila, že mi nevěří a že se pojede jinudy. A dopadlo to tak, že jsme se museli vrátit k tomu mému semaforu a jet podle mě.


A k té svatbě. Jednoho dne jsme se probudila a skoro jsem neviděla na jedno oko. Když jsem se vyvalila z postele a šla k zrcadlu. Lekla jsem se. Ne, že bych se sama sebe nikdy nelekla, ale TO vypadalo jak něco, co nejsem já ani když jsem po flámu. Nevím, z čeho jsem to měla. Měla jsem opuchlá víčka, přes den mi ještě opuchly kruhy pod očima. Jendo oko jsem měla jak utečenec z Vietnamu. Takže brýle nutnost. Táta si ze mě pořád dělal srandu a snažil se zjisti, jestli jsem kříženec Mongola a Vietnamce, nebo jestli mě někdo nezbil :D. Jednu dobu jsme se v hospodě smáli tak, že jsem všichni brečeli a servírka se na nás koukala jak na dementy. A když mamka chtěla ukázat pouťovou atrakci, tak se asi taky lekla :D

Ale to bychom nebyli my, kdybychom se neztratili. Neměli jsme dálniční známku a ani jsme ji při cestě tam nepotřebovali. Jenže to bys nevěřil, že je možný se ztratit při cestě ze Žiliny k přechodu, přičemž projet jednou dědinou asi 5krát a dvakrát se ptát. Jistě že to domorodci znají a řekli, že máme jet přes Váh, jenže Váh široko daleko nikde. Tam jsme jeli podle Váhu celou dobu a zpět jsem ho viděli až v Bytče (dobytče blbče). Jo, kdyby neměli mě, tak se asi nedostaneme nikdy zpět do ČR.

A je tam draho, a teď jsou tam záplavy (jo, nemáte mít tak blbý řeky, když si to tam jenom nakopečkujete a myslíte si, že 20 cm stačí od hladiny ke kraji kopečku, je to váš problém) a já jsem doma, z pouti. Sežrané srdce perníkové. A mám chuť něco napsat.

h

40. MY MOTHER SAID ...

6. august 2010 at 17:15 | Her alter ego*
Ch.,

moje maminka říká, že se nikam nemá psát informace, že se odíždí, jelikož internet je nevyzpytatelný, zákeřný a malé holčičky jako já zranitelné. Takže bych mohla vlastně nalákat zloděje k nám domů, kdybych teď napsala, že odjíždíme v nejbližších dnech k našim slovenským bratrům. A to tam ani žádné bratry nemáme.


A zloděj by si to náhodou mohl přečíst. Ale Chárlí, kdo by si četl naši soukromou -milostnou- korespondenci? Or what? A pak by si našel mé bydliště, patro, ve kterém bydlím, ale možná taky bydlím  v rodinném domě, ve vile, kolem které jsme jela s autoškolou a pan instruktor říkal, že stojí 11 miliónů. Teda stála, kdysi. Teď má jistě mnohem menší hodnotu, takže stačí sbírat dalších 50 let padesátihaléře a dáva si je do firemní pokladničky - prasátka.

Takže jakože ještě nemám sbaleno a ještě se ani netěším, protože jedeme přeci až za 10 dnů. A tak se ptám, milý zlodějíčku(a na zneuctění tvého jména jsme napsala milí místo milý, hé), co bys u ás chtěl najít? Padesátihaléře v prasátku či můj Koťátkový kalendář? Nebo snad můj gramofon, desky, obrázky (a pak je prodat v aukci za milióny), televizi, mého plyšového dalmatina, kytaru? Nééé, prosím, vem si co chceš, jen prosím mého 5-strunného Bena ne. Ano, ben je moje všechno, moje kytara a právě mu praskla struna. A pořád hraje, a praská mů další struna a vůbec. On je docela chudák. Hraju na něj denodenně stejně jako na nervy rodičů.

Je zvláštní, že o některých sousedech nemám ani ponětí, protože jsou málo vtíraví, a o některých slyším každý den, dkyž si dělají párty. A mě na ni nezvou a já o to ani nestojím, protože bydlím přesně pod nimi, tak mi to bohatě stačí. A víno si přece můžu otevřít i sama :D. A přistěhovala se sem rodina a pak jiná, protože ta předchozí byla špatná. Řvali po sobě, házeli věcma, vyhazovali děcka z balkónu a. Prostě je mi líto "tety", tedy kamarádčiné mamky, která ten byt pronajímá. Mít za půl roku dva nájemníky a jeden horší než druhý. Hm, hm..

Jen co se nastěhovala druhá rodina, tak byl vykradenej sklep. Teda víc jich bylo. Kola ukradený. A já se s jedním tím nájemníkem občas potkávám. Je docela fajn, kluk, tak 25 let. Ale vždycky si vzpomenu na slova mé maminky, že je to syn té paní z toho bytu. Málem jsme se smála, dkyž vyjížděl někam na kole a mamka poznamenala, že určitě jeden na jednom z těch ukradených. taky tam teď mívají party a taky mě nepozvali (Teda podle mé matičky, ta viděla, jak si nese balík piv a usoudila, že bude panelák-party).

To jsme parta? Když je lehký vykrást cokoliv, když jsou lidi doma (a někdy třeba i v baráku spí ao patro níž jim šmejdí zloděj a ještě si odjde jejich autem a pak vjede do jednosměrky a nechá se chytit.. blbec) a i když nejsou.

Takže jedině nespat a nikam nejezdit.
XOXO
h






P.S. Mám spletené copánky a hodlám je mít přes noc.
A matka mě chce donutit jít takhle přát sousedovi k narozeninám.
Že to nemůže? Řekni, že nemůže.
 
 

Advertisement